logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo
logo

Germáni-H


Sponsored links
HAVŘICE (okr. Uherské Hradiště, Zlínský kraj) - při záchranném výzkumu v poloze Nad Stavem provázejícím v roce 1993 přeložku silnice 1/50 na levobřežní terase Olšany prozkoumali M. Geisler a J. Kohoutek zahloubenou chatu šestiúhelníkové kůlové konstrukce (rozměry 4 x 4 m) z mladší doby římské. Z výplně chaty byly vybrány početné nálezy keramiky včetně terry sigil- laty, římského poháru se zprohýba- nými stěnami a hliněné germánské napodobeniny skleněného poháru. Tato lokalita, která sousedí s polohou Na Obalově poli, je známá již z dřívějších dob, zejména z povrchových sběrů. V roce 1968 se podařilo z rozrušených sídlištních objektů ze 2. až 4. století zachránit řadu nálezů: zlomky germánské a římské keramiky (též terru sigilla- tu vyrobenou v Rheinzabernu), jeden trojvrstvý i jednovrstvé kostěné hřebeny a pozdně římskou minci (anonymní tzv. městské ražby ze 2.čtvrtiny 4. století typu Constanti- nopolis). HELLICH Jan, PhMr. (19. 1. 1850 až 30. 9. 1931)-

Sign up now


I agree with your T&C

Germáni-H

HAVŘICE (okr. Uherské Hradiště, Zlínský kraj) - při záchranném výzkumu v poloze Nad Stavem provázejícím v roce 1993 přeložku silnice 1/50 na levobřežní terase Olšany prozkoumali M. Geisler a J. Kohoutek zahloubenou chatu šestiúhelníkové kůlové konstrukce (rozměry 4 x 4 m) z mladší doby římské. Z výplně chaty byly vybrány početné nálezy keramiky včetně terry sigil- laty, římského poháru se zprohýba- nými stěnami a hliněné germánské napodobeniny skleněného poháru. Tato lokalita, která sousedí s polohou Na Obalově poli, je známá již z dřívějších dob, zejména z povrchových sběrů. V roce 1968 se podařilo z rozrušených sídlištních objektů ze 2. až 4. století zachránit řadu nálezů: zlomky germánské a římské keramiky (též terru sigilla- tu vyrobenou v Rheinzabernu), jeden trojvrstvý i jednovrstvé kostěné hřebeny a pozdně římskou minci (anonymní tzv. městské ražby ze
2.čtvrtiny 4. století typu Constanti- nopolis).

HELLICH Jan, PhMr. (19. 1. 1850 až 30. 9. 1931)-archeolog. Původní profesí byl lékárník v Poděbradech, postupně se vypracoval na uznávaného archeologa. V roce 1902 založil svými sbírkami poděbradské muzeum (dnes Polabské muzeum). I< jeho hlavním výzkumům týkajícím se naší tematiky patří prozkoumání žárového pohřebiště z mladší doby římské v Pňově (dřivě Piněv), o němž publikoval předběžné zprávy (Heliích 1915; týž 1918). Na Poděbradsku objevil a zachránil celou řadu dalších lokalit včetně germánských žárových hrobů a sídlišť.

HERMUNDUROVÉ - patřili do širokého germánského svazu Svébů. Často se stěhovali. Je možné, že existovaly dvě (či více) kmenové větve. K nejznámějším králům patřil Vibilius. Podle Tacita Hermunduro- vé sídlili poblíž Dunaje, neboť prý intenzivně obchodovali s Římany, a to volným přechodem přes hranice (tedy zřejmě bez cla a dle zákona), a to nejen na dunajském břehu, nýbrž i ve vnitrozemí provincií. Tento dějepisec nám zanechal o Hermundurech ještě jednu důležitou zprávu, která představuje vůbec nejstarší zmínku o Germánech v našich zemích; praví se v ní, že „v zemi Hermundurů pramení Labe" („in Hermunduris Albis oritus..."). To by současně podle značného množství archeologických pramenů (zejména sídlištních nálezů) znamenalo, že jejich území se nacházelo také v jižních Čechách, neboť za pramen Labe považoval Tacitus bezpochyby pramen Vltavy. Problém lokalizace Hermundurů není dosud uspokojivě vyřešen. Nicméně jejich existenci nejlépe postihují archeologické památky tzv. grolšromstedtské kultury, především ve středním Německu (Durynsku) a ve středním Pomohaní a u nás zvláště horizont plaňanských pohárů (plaňanský horizont). Hermunduři jsou považováni za předchůdce Durynků ve středním Německu. V období Maro- budovy říše byli po jistou dobu její součástí. Po markomanských válkách se s nimi v písemných pramenech již nesetkáváme.

HEROLTICE (okr. Vyškov, Jihomoravský kraj) - při záchranném výzkumu v roce 1990 při výkopu pro vodovod v poloze Louky (Padělky) byla prozkoumána část objektu z doby římské. Ve větší jámě - hliníku (objekt 4/88) - byla u okraje objevena kostra dospělého jedince, která ležela na povrchu popelovi- tých vrstev v poloze na zádech, přičemž levá paže spočívala za zády. U nohou kostry se našla koňská lebka. Objekt též obsahoval zlomky keramiky, mladší bronzovou výrazně členěnou sponu, množství mazanice a velký počet spálených lidských kostí. Tento objekt, který lze klást do 2. století, můžeme považovat za doklad neobvyklého způsobu pohřbívání v sídlištní jámě.

HERULOVÉ - v písemných pramenech lze rozlišit tzv. západní a východní Heruly. Poprvé se s tímto germánským kmenem setkáváme již ve 3. století v oblastech východního Přičernomoří. Znovu jsou pak připomínáni ve druhé polovině 4.století, kdy jejich říši na břehu Azovského moře vyvrátili Ostrogóti, vedení králem Hermanarichem. V polovině 5. století se jejich východní větev pravděpodobně stala součástí hunského kmenového svazu, neboť jsou zmiňováni jako jedni z aktérů bitvy na řece Nedao v Panonii roku 454. O Herulech je též známo, že se ve druhé polovině zmíněného století podílely jejich družiny na Odoakerově tažení do Itálie. Podnikali také nájezdy do No- rika a Panonie. V roce 488 obsadili nížinu při soutoku Moravy a Dunaje, kterou nedlouho předtím opustily zbytky Rugiů, jež se přidružily k Ostrogótům na jejich tažení do Itálie. Na novém území však museli Herulové bojovat s Langobardy. Je pravděpodobné, že Herulové osídlili jižní část Moravy. Za krále Rodulfa utrpěli od Langobardů drtivou porážku, která znamenala konec jejich říše.

HEVLÍN (okr. Znojmo, Jihomoravský kraj) - v roce 1887 bylo v bývalé poloze Schindereiacker vykopáno devět žárových hrobů ze starší doby římské. Již někdy v 80. letech 19. století se uvádí dalších asi 20, jejichž inventář je dnes nezvěstný. Z devíti zachráněných, které publikoval E. Beninger, obsahovalo pět jen hliněné popelnice se spálenými lidskými kostmi. V ostatních (hrob 3, 4, 6, 7) se našly dvě železné spony s válcovitou hlavicí, železná přezka, bronzová jehla, železný nůž, zlomky bronzů a želez, hliněné přesleny a hrudky pryskyřice. Podle nálezů z odkrytých hrobů lze pohřebiště datovat od druhé poloviny
2.století do počátků 3. století. 

HLÍZOV (okr. Kutná Hora, Středočeský kraj) - již v roce 1835 bylo v neznámých místech katastru obce Hlízov objeveno několik žárových hrobů z doby římské. Jeden popelnicový hrob, který obsahoval pla- ňanský pohár, bronzovou sponu, hrot kopí a štítovou puklici, náležel s největší pravděpodobností germánskému bojovníkovi z období plaňanského horizontu. V kolínském muzeu se dnes z něj nachází pouze popelnice a hrot kopí. Z dalšího hrobu se dochovala jen hliněná popelnice, která náleží opět do plaňanského horizontu.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU (okr. České Budějovice, Jihočeský kraj) - mezi nálezy z halštatské mohyly, objevené v roce 1884 v lese Tolom (Kubátův les) a vzdálené asi 1800 m SZ od kostela, se podařilo rozpoznat střepy z plaňanského poháru (pohárů). Lze je interpretovat jako pozůstatky germánského žárového hrobu z časné doby římské.

HOBLÍKY - nepostradatelnými nástroji tesařů byly hoblíky. Jediným jejich dokladem u nás je nález
z lokality Mušov-Burgstall, kde se v římském dílenském objektu z doby markomanských válek přišlo na čtyři kovové součásti hoblíku. 

HODĚJICE (okr. Vyškov, Jihomoravský kraj) - během záchranného výzkumu při stavbě plynovodu v polohách Přední malé pole a Hony prozkoumal P. Kos v roce 1996 část zahloubené chaty z doby stěhování národů. Na základě nečetných keramických nálezů (včetně keramiky typu Murga) ji lze datovat do druhé poloviny 5. století.

HODONICE (okr. Znojmo, Jihomoravský kraj) - při rozšiřování těžby v místní pískovně byl v roce 1958 během záchranného výzkumu (J. Meduna) zjištěn také kostrový hrob (hrob 3) z doby stěhování národů. V hrobové jámě o rozměrech 230 x 142 cm, orientované ve směru SZ-JV, ležely zpřeházené lidské kosti. Vedle nich se našla hliněná nádoba, zlomek bronzového a železného kroužku, hliněný přeslen a zlomek laténského skleněného náramku. Tento zřejmě vykradený hrob lze datovat do první poloviny
3.století.

HODONÍN (okr. Hodonín, Jihomoravský kraj) - v rozlehlém hliníku hodonínské cihelny bylo před rokem 1961 rozkopáno minimálně pět popelnicových žárových hrobů z doby římské. Z výbavy hrobů 3, 4 a 5 zbyly jen části hliněných popelnic. Popelnice hrobu 5 představuje na kruhu točenou nádobu, ostatní náležejí k tvarům formovaným v ruce. V hrobě 1 a 2 se našlo po jednom skleněném korálku. Z rozrušených hrobů pochází bronzová podvázaná spona a bronzová spona se zahrocenou nožkou. Podle těchto nálezů lze hroby klást do období od druhé poloviny 3. století do počátku
4.století.

HODYNĚ (okr. Plzeň-sever, Plzeňský kraj) - lokalita je situována do východní části obce na parcelu č. 1333. Při výzkumu v letech 1964-65 byly prozkoumány dvě chaty, několik jam a zbytek ohniště z doby římské. Zahloubená chata (objekt 3) s rozměry 6 x 5-5,4 cm měla klasické rozmístění kůlových jamek ve tvaru šestiúhelníku. U vnitřní severní stěny se našlo kameny ohrazené ohniště či pec. Na základě keramických nálezů lze objekty datovat rámcově do 2. století. 


HOLASOVICE (okr. Opava, Moravskoslezský kraj) - při úpravě pozemku na parcele č. 5/1 v jihovýchodní části katastru obce byla roku 1976 porušena hrnčířská pec z doby římské. Záchranným výzkumem V. Šikulové se podařilo prozkoumat spodek dvouprostorové vertikální pece, složené z vlastní vypalovací komory, kanálu a z předpecní jámy. Zachovaly se zlomky roštu a pod nimi keramické střepy z nádob točených na kruhu. Tuto pec můžeme datovat shodně jako hrnčířskou pec zjištěnou na protější straně silnice (ta se však nalézá už na katastru obce Neplachovice), a to do 4. století. Je zřejmé, že obě pece patřily stejnému hrnčířskému centru.

HOLEDEČ (okr. Louny, Ústecký kraj) - při výkopu pro vodovodní potrubí v poloze Waschka bylo v letech 1930 a 1931 porušeno šest žárových hrobů z doby římské. Téměř všechny pohřby spočívaly v hliněných popelnicích. Výbavu tvořila bronzová podvázaná spona s licho- běžníkovitou nožkou, skleněné korále, bronzový prsten, zlomky kostěných jehlic, přezka, zlomky hřebenů, křesací soupravy, železné nože a další neurčitelné bronzové


Holedeč. Žárový hrob z doby římské.předměty. Některé popelnicové hroby (č. III, IV, V) neobsahovaly žádné milodary. Atypické bylo umístění kostí v hrobě III: nacházely se okolo urny a pod ní. Odkryté hroby v Holedči představují zřejmě torzo většího pohřebiště z mladší doby římské.

HOLUBICE 1 (okr. Praha-západ, Středočeský kraj) - na podzim roku 1879 se přišlo na. bohatý žáruy.ý. hrob z časné doby římské v poloze Nad Průhonem (parcela č. 98). Pohřeb včetně milodarů byl uložen v bronzovém kulovitém kotlů z něhož se nedochovaly ani ataše, ani nožky. Mezi zachráněnými nálezy vynikají zvláště zlomky stříbrného poháru. Podle hrubého provedení se soudí na germánskou imitaci římských skyfů. I< dalším nálezům patří zlomky vědra s delfínovitými. atašemi, mělká bronzová mísa, bronzová pánev, bronzová mísa na nožce, dvě stříbrné vendické spony, bronzová spona s očky a zlomky dvou bronzových picích rohů. V hrobě byl pohřben zřejmě významný muž, který žil v době Marobudovy říše.    
     ~
HOLUBICE 2 - na katastru obce se rovněž nacházejí dvě sídliště z doby římské. Jedno bylo objeveno v roce 1893 jižně od Holubic na parcele č. 93, druhé zkoumal v letech 1976-89 V. Sakař. Nachází se v poloze Na Ovčárně (na Kozákově zahradě a v jejím sousedství). Při výzkumu byly odkryty dvě zahloubené chaty a 19 různých jam. Mezi nálezy byla germánská keramika, několik zlomků keramiky římské včetně zlomku terry sigillaty (původem z Rheinzabern), jehla bronzové
spony, zlomek železného nože, kamenný brousek, zlomek neopraco- vaného jantaru, železářská struska a zvířecí kosti. Toto druhé sídliště lze datovat převážně do starší doby římské.

HOLUBICE 1 (okr. Vyškov, Jihomoravský kraj) - stavba dálnice v katastru obce porušila mj. sídliště z doby-římské. Při záchranném výzkumu v roce 1982 zkoumal O. Šedo jednu zahloubenou chatu. Tato chata (336 x 278 cm) se dvěma protilehlými kůly ve středu kratších protilehlých stran vně objektu obsahovala zlomky keramiky, železný nůž s příčkou, skleněný korálek, hliněné závaží, přeslen, mazanici a zvířecí kosti. Podle keramiky lze chatu datovat do 2. století, pravděpodobně do jeho staršího úseku.
Holubice 3 (okr. Vyškov). Plán kostrového pohřebiště z doby stěhování národů.

HOLUBICE 2 - další zahloubenou chatu zjištěnou O. Sedem na katastru Holubic lze klást do pozdního (langobardského) stupně doby stěhování národů, tj. do první poloviny 6. století. Chata měla trojici kůlů v kratších protilehlých stranách a po jednom kůlu ve středu delších stran. Obsahovala několik keramických zlomků.

HOLUBICE 3 - v Holubicích se nachází druhé největší kostrové pohřebiště pozdního (langobardského) stupně doby stěhování národů na Moravě. Záchranný výzkum při stavbě dálnice v letech 1979-80 odkryl celé pohřebiště z pozdního stupně doby stěhování národů, na němž bylo zjištěno 105 kostrových hrobů. V jedné nádobě se nacházely spálené kosti - běží tedy o žárový hrob, datovaný keramikou do
30 m 6. století. Kostrové hroby tvořily 3 skupiny umístěné v nepravidelných řadách. Hrobové jámy byly s drobnými odchylkami orientovány ve směru Z-V. Na severním okraji ne- kropole byla zjištěna část kruhového příkopu (průměr asi 10 m) kolem velkého hrobu. V hrobových jámách byly zjištěny četné stopy dřevěných rakví. Ve většině hrobů leželo po jednom pohřbu, byly však zjištěny také tři dvojhroby. V jednom z nich, v němž byly pohřbeny dvě děti, bylo nalezeno paroží losa, které krylo oba pohřby. V jiném hrobě spočívaly pohřby dvou dospělých osob a jednoho dítěte, v dalším dokonce čtyři jedinci: pod dvěma dospělými ležely dvě děti. Na pohřebišti byly rovněž odkryty pohřby dvou koní. Všechny hroby nesou zjevné či méně zjevné stopy po vykrádání. Hrob 95 obsahoval čtyři stříbrné pozlacené spony (dvě klešťovité a dvě kruhové s almandi- novými vložkami). Mezi milodary patří i hliněné v ruce tvarované i na kruhu točené nádoby, stříbrné pozlacené spony (např. klešťovité, s knoflíky), bronzová miska vah, železné a bronzové přezky, různá bronzová kování, kostěné hřebeny, čtyři meče, hroty šípů a kopí, železná uzda, skleněné a jantarové korále (včetně millefiori), korále z křišťálu a chalcedonu, železné nože, pazourková křesadla, hliněné přesleny, zvířecí kosti ad. Vzhledem k tomu, že pohřebiště nebylo dosud v úplnosti publikováno, je nutno zde uvedené poznatky považovat za předběžné.

HORÁK Bohuslav, Prof., Dr. (3. 3. 1881-26. 12. 1960) - historický geograf. Tento profesor brněnské univerzity se věnoval také geografickým a etnografickým poměrům v našich zemích v době římské (Horák 1955). Je autorem příručky o dějinách zeměpisu ve starověku a středověku (Horák 1954).
Holubice 3 (okr. Vyškov). Pohřebiště z doby stěhování národů. Ukázky milodarů Z kostrových hrobů.


HORIZONT MARKOMAN- SKÝCH VÁLEK - vymezení horizontu markomanských válek, označovaného takéjako jařechodný stu- peň B2/C1 (mezi starší a mladší dobou římskou), je třeba chápat v širších časových a geografických souvislostech jako odraz předchozích příčin a následných důsledků, které tyto válečné události a období kolem nich vnesly do vývoje společnosti středoevropských Germánů.Z těchto důvodů byla určena i absolutní data (150/160-180/200). Pro definování tohoto výrazného hori- zontu, který se projevuje, jak v moravských, tak i českých nálezech, lze nejlépe využít římskou výšinnou fortifikaci v Mušově-Burgstallu (Jto- rizont Mušov-Burgstall), římské polní tábory, nálezy v germánských sídlištních objektech na Moravě a hroby germánských bojovníků s římskou výzbrojí v Čechách.
    Mušově-Burgstallu jako předpokládaném sídle vrchního velení římské invazní armády v barbariku se nacházejí především vojenské předměty používané v sedmdesátých letech 2. století. Patří k nim hroty kopí, trojbřité šipky, kování pochev mečů, součásti pásových garnitur, kolínkovité spony, části pancířů (zejména šupinových), železné cvočky z bot, tzv. vojenské hliněné talíře, misky s vyhnutými okraji a zalomenými stěnami a především také mince s převahou ražeb z období vlády Marka Aurelia. Vojenský charakter lokality prokázaly rovněž hluboké příkopy s charakteristickými zahrocenými dny. Posledních letech výzkumných činností význam lokality podtrhly i objekty zjištěné v sousední poloze Neurissen, kde převážná většina nálezových situací odráží nelítostné boje mezi Římany a Germány. Nejlépe je to zachyceno ve výplni velmi hlubokého zahroceného příkopu jednoho z táborů, do něhož byly naházeny zvířecí a lidské mrtvoly, mezi nimiž nechybějí ani kostry germánských žen a dětí. Z této doby zřejmě pochází převážná část římských polních táborů objevených leteckou prospekcí, z nichž některé byly archeologicky sondovány. Do období markomanských válek by bylo možno zařadit i mladší obsah bohatého (královského) hrobu z Mušova, do něhož byl uložen významný příslušník germánské nobility (kvádský král?), který nepochybně stál na vrcholu mocenské hierarchie a o němž se předpokládá, že byl v úzkých stycích s vrchním římským velením pro barbarikum, ne-li se samotným císařem. Také většina jihomoravských sídlišť doby římské obsahuje nálezy, které přispívají k poznání římsko-germán- ských válečných událostí. Zejména některé typické předměty římského vojenského původu (šupina pancíře, kování opasků, bojový nůž, zednická lžíce, mělký talíř ad.) ukazují, že věci příslušníků legií se stávaly často kořistmi domácího obyvatelstva, popř. že někteří Germáni přebíhali na stranu nepřítele a sloužili v jeho řadách. Po skončení služby si přinášeli nejrozličnější artefakty, které se pak dostaly do prostředí osad. Zajímavá je - až na některé výjimky, které ovšem potvrzují pravidlo - absence zbraní v germánských hrobech. Uvedenou situaci nemůžeme zcela jednoznačně vysvětlit. Možná, že většina germánských bojovníků nemohla být na území válečných operací, kam jižní Morava nepochybně spadala, pohřbena řádným způsobem, jako se to dělo v okrajových oblastech např. przeworské kultury nebo v Čechách. Ačkoli sem markomanské války nezasáhly přímo, jako na Moravě, pocházejí z české oblasti početné archeologické nálezy dokumentující tuto dobu. Jedná se zejména o římské meče s kruhovou rukojetí, závěsná kování a nákončí jejich pochev, která by mohla svědčit o účasti Germánň z našeho území v těchto válkách. Bojovníci, pochovaní v žárových hrobech s ostruhami a dlouhými meči první varianty jedenácté skupiny podle M. Biborského, kteří byli uloženi v antických plechových vědrech ostlandského typu na lokalitě v Tře- busicích, používali římský způsob výstroje. V této době došlo nejen na Moravě, ale také v Čechách k významnému oživení provinciálního dovozu (např. bronzová žlábkovaná vědra, kolínkovité spony, emailované zboží, ale i další sortiment nádob, součástí oděvů a ozdob). Markomanské války znamenaly období změn v důsledku přesunu různých germánských kmenů, jakož i v důsledku samotných válek. Na některých hrobových lokalitách končí pohřbívání. Objevují se hroby s typickými przeworskými předměty. Cizími prvky jsou také zlaté hruškovité závěsky nebo inventář celého ženského hrobu pravděpodobně wielbarské kultury z Třebusic. 

HORIZONT MAROBUDOVY ŘÍŠE - na samém sklonku starého letopočtu nastala v našich zemích nová kulturní etapa. Do Čech pronikají příslušníci cizího germánského kmene s částečně odlišnou kulturou, ve které se objevují obdoby předchozí. Podle písemných zpráv, zejména Velleia Patercula (Marobu- dova současníka), a na základě nového rozboru archeologických pramenů se lze právem domnívat, že se jednalo o ony germánské Markomany, event. další části germánských kmenů, které do Čech přivedl z Pomohaní právě Marobud. Díky svým organizačním a diplomatickým schopnostem vybudoval na území Čech a v sousedních oblastech mocnou říši_(tzv. Marobudova říše). Jelikož tato říše představuje pro časnou dobu římskou v barbari- ku jeden z nejvýznamnějších fenoménů, bylo pro ni možno vypracovat speciální chronologický horizont, označený jako horizont Maro- budovy říše, nejlépe patrný na žárovém pohřebišti v Dobřichově- -Pičhoře. V rámci absolutní chronologie vyplňuje rozmezí asi mezi roky 10/5 př. Kr. až 20/30 po Kr. Z hlediska relativní chronologie náleží k časnému stupni B1 (fázeBia). Při definování uvedeného časového horizontu, rozšířeného zejména na území Čech, byly využity jak písemné, tak zejména archeologické prameny. Je známo, že na Marobu- dově dvoře pobývali římští obchodníci. To potvrzují nálezy velkého množství římských výrobků (bronzové nádoby, spony a kování opasků). Pro horizont Marobudovy říše jsou charakteristické zejména následující germánské spony: Almgren A, Almgren 54a, Almgren 54b, typ Kalkriese, tzv. západogermánské spony s očky (WGA), Almgren 2al, Almgren 2aII, Almgren 2b, Kost- rzewski varianta M-b, Kostrzewski varianta N-b, Almgren 22a - varianta Třebusice, typ Vippachedel- hausen, Almgren 24, a římské spony: tzv. Distelfibeln typu Feugěre 19a, 19b a 19d, spony typu Nerto- marus, galské spony s křidélky „Flůgelfibeln" typu Feugěre 13b, šarnýrová spona z Dobřichova-Pič- hory (hrob 101), tzv. „Tutulusfibel" typu Dobřichov-Pičhora, tzv. vojenská spona „Soldatenfibel" typu Almgren 15, dále spony typů Almgren 19al, Almgren 67a, Almgren 236b, TI


HORNÍ DUNAJOVICE (okr. Znojmo, Jihomoravský kraj) - v roce 1958 byly při hloubení studny v hloubce dvou metrů v poloze Na Louce (asi 150 m od kostela) nalezeny čtyři předměty z doby římské: bronzová konvice, hliněná miska s dvojitými stěnami a dvě železné
Horní Dunajovice. Římská bronzová konvice.
štítové puklice. Zatímco bronzová konvice a hliněná nádoba by mohly patřit k výbavě kostrového hrobu, štítové puklice lze pravděpodobně dát do souvislosti s hroby žárovými. Nálezy můžeme rámcově datovat do mladší doby římské, přičemž římskou konvici lze klást až do období kolem roku 300, event. na počátek 4. století.

HORNÍ POČAPLY (okr. Mělník, Středočeský kraj) - ve sbírce knížete Ferdinanda z Lobkowicz byl uložen římský meč se zdobeným kruhovitým zakončením držadla nalezený v Počaplech. O osudu meče ani o podrobnějších nálezových okolnostech není nic známo. Meč byl se vší pravděpodobností součástí výbavy hrobu germánského bojovníka z období markomanských válek nebo těsně poté.

HORNÍ VĚSTONICE 1 (okr. Břeclav, Jihomoravský kraj) - při záchranném výzkumu v roce 1977 v poloze Na Lukách, která se nachází při soutoku Svratky s Dyjí, resp. na pravém břehu Dyje, byly ve stěně rýhy pro plynovod vyňaty nálezy ze čtyř sídlištních objektů z doby římské. Nejzajímavější materiál poskytl objekt 1. Jedná se o velkou jámu, snad zbytek zahloubené chaty, v níž se našly zlomky germánské (např. zlomek poháru imitujícího římské skleněné poháry) a římské keramiky (včetně zlomku římské keramiky se sgrafitem v podobě rytých písmen), římská bronzová emailovaná spona s rombickým de- stičkovitým lučíkem, kamenný brousek, mazanice a zvířecí kosti. V rytém sgrafitu na keramickém střepu rozpoznal R. Hošek nápis quadra]ns fim[i], (Quadrans je 0,137 litru, slovo fimus nebo fimum označuje nám blíže neznámý lékařský přípravek, na který upozorňuje Pli- nius Starší.)Objekt, ve kterém se tyto předměty našly, lze datovat do první půle 2. století nebo do období kolem jeho poloviny. Jiné sídlištní objekty z doby římské pocházejí z míst tzv. nové štěrkovny n. p. Ing- stav, která ležela na katastru obce Horní Věstonice (dříve uváděno jako Dolní Věstonice). V letech 1976-77 byla lokalita zkoumána při záchranném výzkumu. Podařilo se na ní vykopat 6 zahloubených chat se šestiúhelníkovitým rozmístěním kůlů, dále jámy a pec s množstvím keramických střepů a dalších nálezů, podle nichž lze sídliště datovat především do 2. století.

HORNÍ VĚSTONICE 2 - při záchranném výzkumu v roce 1978 byl na katastru Horních Věstonic v již zmíněné poloze Na Lukách zjištěn kostrový hrob z doby stěhování národů orientovaný ve směru Z-V, který nemohl být kvůli spodní vodě komplexně prozkoumán. Podařilo se zachránit jen hliněný džbán a spodek další nádoby. Podle této na kruhu točené keramiky můžeme hrob klást do druhé poloviny 5. století.

HOŘANY (okr. Most, Ústecký kraj) - v roce 1930 byly v bývalé Englově cihelně rozrušeny žárové hroby ze starší doby římské. Popelnicový hrob 1, objevený v hloubce 120 cm, obsahoval 6 bronzových nákončí řemene opasku, železnou přezku s bronzovou příchytnou destičkou, hrot kopí a dva železné nože. Ze druhého hrobu se zachovala jen část popelnice. Pravděpodobně se v cihelně nacházelo žárových hrobů více.

HOŘEŠOVICE 1 (okr. Kladno, Středočeský kraj) - v letech 1989-90 prozkoumal V. Moucha při záchranném výzkumu část sídliště ze starší doby římské, které se rozkládá na jihovýchodním svahu spadajícím k Bílichovskému potoku. Na lokalitě bylo zjištěno několik zahloubených chat, jámy a kůlové jamky. Vedle zlomků keramiky zaujmou zvláště dvě římské bronzové nádoby.

HOŘEŠOVICE 2 - není jisté, zda na různých místech, nebo pouze na poli poblíž domu č. 78 byly od 20. let 20. století ničeny kostrové hroby z doby stěhování národů. Z milodarů se dochovaly jen čtyři hliněné nádoby, které náležejí do časného stupně tohoto období. 

HOŘÍN (okr. Mělník, Středočeský kraj) - v průběhu melioračních prací v poloze Bažantnice u jihozápadní části obce Brozánky (ale již na katastru obce Hořín) byl v roce 1962 porušen žárový hrob z doby římské. Hliněná popelnice obsahovala kromě spálených lidských kostí také zlomky bronzové pánve s rukojetí zakončenou ptačími hlavičkami, sponu s očky a dva keramické střepy. Podle antropologického určení náležely kosti asi padesátiletému muži menší a štíhlejší postavy. Hrob můžeme datovat do první poloviny 1. století po Kr., resp. do horizontu klasických českých spon s očky.

HOŘOVIČICY (okr. Rakovník, Středočeský kraj) - při výkopu jamek pro stromky na školním hřišti zachránil v roce 1960 K. Fibiger popelnicový žárový hrob z mladší doby římské. Hrob byl objeven v hloubce 40 cm. V hliněné popelnici se našla bronzová podvázaná spona a bronzová pinzeta. 

HOSTENICE (okr. Litoměřice, Ústecký kraj) - pravděpodobně z kostrového hrobu pochází bronzová ko- línkovitá spona, která byla za neznámých okolností nalezena spolu s lidskou čelistí někde v katastru obce. Spona datuje předpokládaný hrob do 1. poloviny 2. století.


HOŠTICE (okr. Praha-východ, Středočeský kraj) - zajímavý objekt s doklady výroby hracích kostek z doby římské prozkoumala v roce 1972 K. Motyková na sídlišti z doby římské, které je lokalizováno na mírný jižní svah klesající k potoku. Jednalo se pravděpodobně o zahloubenou chatu (objekt 1) o rozměrech 4,5 x 4 m. V její výplni bylo nalezeno 1667 keramických zlomků. Podařilo se z nich slepit a rekonstruovat celkem 63 nádob různých tvarů. I< nejdůležitějším nálezům patří dvě kostěné hrací tyčinky zdobené kroužky se středovou tečkou a polotovary dvou dalších.Byly vyrobeny pravděpodobně z kostí tura domácího. Další nálezy z objektu představují vinutí a jehla bronzové spony neurčitelného typu, kostěná jehlice s profilovanou hlavicí a zlomky dalších jehlic, bronzová jehla, zlomek železného nože, železný kroužek, část záponky (?) ze železa, zlomek kamenného kroužku, železné zlomky, hliněné přesleny, železářská struska, mazanice s otisky prutů a zvířecí kosti. Důležité jsou také nálezy zuhelnatělých zbytků obilí - byla zjištěna pšenice obecná, pšenice dvouzrnka a ječmen dvouřadý. Zahloubená chata náleží do horizontu plaňanských pohárů, tj. na sklonek 1. století př. Kr. 

HOŠŤKA-MASTÍŘOVICE (okr. Litoměřice, Ústecký kraj) - v roce 1924 byl v pískovně nalezen zřejmě kostrový hrob z mladší doby římské, který obsahoval germánský pohár se zprohýbanými stěnami. Bližší nálezové okolnosti předpokládaného hrobu nejsou známy.

HRABĚTICE (okr. Znojmo, Jihomoravský kraj) - v poloze Na Maňasově poli nalezl v roce 1967 P. Po-
lášek zlomky germánské, převážně hrubé sídlištní keramiky. Mezi nimi vyniká zlomek typické polabské termy zdobený stupňovitým meandrem s V-motivem, který je proveden ozubeným kolečkem. Jedná se o keramiku charakteristickou pro první polovinu 1. století po I

HRACÍ KAMENY - vyskytují se v době římské a byly nepochybně součástmi blíže neznámých her na šachovnici. Pravděpodobně se hrály ve vyšších společenských vrstvách, neboť v bohatých germánských hrobech evropského barbarika se objevují také šachovnicovité desky. Z našich nálezů pochází jen vlastní kotoučovité kameny světlé (bílé) nebo tmavé (většinou černé) barvy. Třináct bílých a čtrnáct černých kamenů z vápence a sedm kostěných terčíků bylo zjištěno v kostrovém hrobě z doby římské v Branišovi- cích. Dva hrací kameny z modrého skla známe také z Mušova-Burgstal-
lu.    Další kameny (čtyři bílé a jeden černý valounek křemene), patrně hrací, poskytlo sídliště ve Vážanech nad Litavou. Nejstarší hrací kameny máme u nás prokázány již od období horizontu Marobudovy říše, a to v bohatém bojovnickém hrobě (č. VI) v Dobřichově-Pičhoře. Zde se našlo celkem čtrnáct vápencových kamenů, jejichž barvu silně determinoval proces spalování na hranici, jímž prošly. Kromě toho se vyskytly také v Honících (Nové Strašecí) nebo Tvršicích.

HRACÍ KOSTKY - měly různé tvary (krychlovité nebo protáhlé ty- činkovité). Z našeho území známe jen tyčinkovité kostěné se zaoblenými rohy. Nejlepší doklady pocházejí z Hoštic. V sídlištním objektu z období plaňanských pohárů se našly dvě hrací kostky a dva jejich polotovary. Dokončené kostky mají ryté kroužky se středovou tečkou. Ze tří stran jsou kroužky, které se shodují s počtem bodů 1, 2 a 5. U čtvrté strany je v jednom případě 19 a ve druhém 10. Sečtou-li se kroužky ze všech stran, zjistíme u delší tyčinky číslo 27 a u kratší číslo 18. Obě tato čísla jsou dělitelná čísly 3 a 9. Další část hrací kostky pochází ze sídliště v Tuklatech. 

HRADEC KRÁLOVÉ 1 (okr. Hradec Králové, Královéhradecký kraj) - z neobvyklého místa, a to přímo z řeky Labe bylo někdy před rokem 1923 vyloveno římské bronzové vědro se srdcovitými atašemi. Další bližší nálezové okolnosti tohoto předmětu z časné doby římské nejsou známé.

HRADEC KRÁLOVÉ 2 - při stavbě rodinného domu pana Morávka byl v blíže nezjištěné době nalezen poklad pětadvaceti římských bronzových mincí. Nejstarší minci reprezentuje bronzový antoninian Claudia II. Gothica (268-270) a nejmladší je malý bronz Arkadia (383-408). Depot byl ukryt nejpravděpodobněji v pozdní době římské, tj. ve 4. století.

HRADENÍN 1 (okr. Kolín, Středočeský kraj) - na blíže neznámých místech v katastru obce byl před rokem 1963 nalezen žárový hrob
z časné doby římské. Zbytky žárového pohřbu spočívaly uvnitř hliněné popelnice. O milodarech nejsou zprávy. Je možné, že se v urně žádné nenacházely.

HRADENÍN 2 - při záchranném výzkumu během stavby kravína v letech 1978-79 severovýchodně od obce v polohách Na Malých fa- miliích a V Rybníčkách byly zjištěny kostrové hroby z doby stěhování národů. V hrobové jámě (objekt 10) ležela kostra dívky (10-12 let) v natažené poloze na zádech, orientovaná ve směru Z-V. Inventář hrobu tvořila železná ozdoba, jantarový korál, provrtaný medvědí zub, kroužek a železný nůž. Další hrob (objekt 18) patřil mladé ženě (nad 20 let). Kostra byla orientována ve směru Z-V. Jako milodary sloužil plochý bronzový kruh, jantarový korál, železná přezka a zlomek průvlečky. Podle antropologického zkoumání lze usuzovat na velmi dobré životní podmínky pohřbené ženy a na 
 

Hradiště (žárový hrob z doby římské). Římský meč.
Hrdly. Žárový hrob z doby římské.
lou fyzickou aktivitu. Ze třetího hrobu (objekt 20) se zachovala jen hliněná nádoba. Všechny tři hroby můžeme datovat do pozdního stupně doby stěhování národů.

HRADIŠTĚ (okr. Louny, Ústecký kraj) - z katastru obce pochází několik římských nálezů, které se dostaly na světlo počátkem 20. století. Nejvýznamnější z nich je velmi krátký stočený, tzv. dýkovitý římský meč o délce 35 cm. Podle jeho deformace je zřejmé, že byl součástí žárového hrobu germánského bojovníka datovaného do první poloviny 1. století po Kr. Další předměty (zlomek bronzové nádoby a porýn- ská výrazně členěná spona) mohly s mečem patřit ke společnému celku.

HRDLY (okr. Litoměřice, Ústecký kraj) - již v roce 1848 byly na návrší mezi Hrdly a vesničkou Oleško nalezeny minimálně dvě hliněné popelnice. Další dvě popelnice se podařilo vykopat v roce 1871 při stavbě železnice u Hrdel. První hrob obsahoval bronzovou sponu, přezku, jehlici, kroužek, část řetízku, železné nůžky, nůž, přívěšek z opuky a kousek pryskyřice, ke druhému hrobu lze přiřadit jen železné nůžky a nůž. V roce 1916 byl poblíž nádraží v Hrdlech objeven v hloubce 150 cm jiný popelnicový žárový hrob. Ve zdobené hliněné popelnici se nacházely dvě bronzové spony pozdně laténské konstrukce s prolamovaným zachycovačem, bronzové destičky se spojovacími články z no- rické garnitury, resp. garnitur a kování picího rohu. Tento hrob náleží do horizontu Marobudovy říše. Jednotlivě zjišťované hroby v Hrdlech mohly být součástí většího pohřebiště.

HRNČÍŘSTVÍ - v archeologických nálezech o něm lze najít největší množství dokladů, zvláště co se týče již hotových předmětů, jakými byly nádoby (keramika germánská, keramika římská), přesleny, tkalcovská závaží, zoomorfní nádoby a různé plastiky a mazanice. Pro úspěšné zhotovení těchto výrobků bylo zapotřebí najít zdroj kvalitních hrnčířských hlín, které byly plastické a tvárné. Těžily se v hlinících a obsahovaly základní jílovité substráty a různé příměsi včetně znečisťujících prvků. Proto bylo nutno některé upravovat. Do příliš mastných hlín se přidávala ostřidla (ostřiva) v podobě křemencového nebo živcového písku. Než se přistoupilo k vlastnímu tvarování výrobků, musel být materiál důkladně připraven.

 Hlína ležela po delší dobu na volném prostranství, nejčastěji přes zimu, nebo se dávala do vody, do tzv. kališť. Poté se opět mísila s vodou a přidávala se nebo naopak ubírala ostřidla. Vlastní tvarování se provádělo buď v ruce (ručně tvarovaná nebo lepená keramika), někdy za pomoci dřevěné podložky (tzv. obtáčení), nebo na hrnčířském kruhu. Kruh byl u nás, kromě pozdní doby laténské, používán až od mladší a pozdní doby římské. I< hlavním nástrojům hrnčíře patřily různé dřevěné nebo kostěné špachtle, čepele, železné nože, hladká kůže k uhlazování povrchu nádob, podložka či později i kruh a struna na odříznutí. Ručně tvarovaná keramika se zpravidla modelovala pomocí tzv. válečků (slíšků), tj. šnekovitě od spodu nahoru, nebo z jednoho kusu hroudy. Po vytvaro-
Hrnčířství. Příklady Zachovalých > hrnčířských pecí: 1) Luleč, 2) Vlčnov - Dolní Němčí, 3) Jiříkovice, 4) Tvarožnd.

vání byly nádoby zdobeny (rytím, kolkem, hřebenem, plasticky apod.). Následoval proces sušení a vypalování v pecích, ke kterým je poměrně málo dokladů. Nepochybně bylo používáno několika rozličných typů pecí, z nichž některé lze jen velmi obtížně při sídlištních výzkumech rozpoznat. To se týká zejména prostých zahloubených tzv. jámových (milířových) pecí, které byly u Germánů určitě hodně rozšířeny. U nás jsme se s nimi nejlépe mohli seznámit ve Vlčnově - Dolním Němčí. V těchto pecích se bohužel příliš často nenacházejí celé hrnčířské polotovary či konečné vypálené výrobky, a pouze struktura vrstev uvnitř jam a jejich celková dispozice na lokalitách mohou napomoci k jejich identifikaci. Vypalování keramiky v nich probíhalo tzv. oxidačním postupem (za přístupu vzduchu). Do jam byly naskládány nádoby, na ně se položilo v několika vrstvách tvrdé dřevo, které se částečně omazalo hlínou a poté zapálilo.Takto mohla být vypalována keramika i ve volném prostoru na rovném terénu v ohništích. V jedné z jámových pecí zhotovovali Ger- máni na sídlišti ve Vlčnově - Dolním Němčí unikátní druh nádob: podle nevypálených nebo jen velmi nekvalitně Zachovalých střepů je jisté, že se pokoušeli vytvořit speciální druh římských nádob, a sice třecí misky (mortaria). Mnohem pokročilejším typem než pece milířové byly již speciální dvoukomorové roštové pece. V nich se vypalovala keramika jak tvarovaná v ruce, tak i vytáčená na kruhu.Několik pecí z doby římské se našlo na Moravě. Většinou byly objeveny jako osamocené objekty (Drslavice, Holasovice, Křižanovice, Mutějovice, Neplacho- vice, Olomouc-Neředín, Opava-Ka- teřinky, Pavlov, Šlapanice, Uherské Hradiště-Kunovice). Pouze v Jiříko- vicích a Olomouci-Neředíně pracovala celá dílna, o čemž svědčí přítomnost minimálně pěti vertikálních pecí s roštěm, v nichž se vyráběla šedá na kruhu točená tzv. jiříkovická keramika. Pravděpodobně roštová pec s kanálkem z Vlčno- va - Dolního Němčí se nacházela v blízkosti dvou jámových pecí, které mohly též sloužit k výrobě keramiky. I< nejlépe Zachovalým dvoukomorovým roštovým vypalovacím zařízením patří nálezy z Lulče a Tvarožné, kde můžeme spatřit i klenby, v případě Tvarožné dokonce celou neporušenou komoru i s kanálkem. Vedle pecí z doby římské se na Moravě podařilo zachránit i objekty z doby stěhování národů z Brna-Líšně a Mušova, bývalá poloha Múhlacker.

HROBY BOJOVNÍKŮ - s hroby bojovníků se setkáváme téměř po celou dobu římskou a stěhování národů. Jsou nám hlavním zdrojem poznatků nejen pro studium zbraní a válečnictví, ale také ke zkoumání struktury společnosti, ve které měli jedinci v nich pohřbení významné postavené. Hroby se zbraněmi a hroby bojovníků nemusí být vždy jedno a totéž. Někdy nelze jasně prokázat, zda jedna zbraň v hrobě, namnoze nezřetelná (např. sekera nebo hrot bojovnického nebo loveckého šípu k luku), může prokazovat příslušnost pohřbeného jedince k bojovnické vrstvě. Členové této složky společnosti sice bývali při ukládání do hrobů nejčastěji doprovázeni jen jedním militariem v podobě kopí, oštěpu, šípu nebo štítu, časté jsou však také pohřby s více zbraněmi jednoho typu (šípy, oštěpy nebo kopí), jindy se setkáme s tzv. kompletní výzbrojí (meč, kopí nebo oštěp a štít, event. šipky). Nechybí ani kombinace rozličných zbraní odlišného počtu. Zdá se, že největší množství zbraní různých druhů dostávali do hrobů nejvýše postavení jedinci, velmožové a knížata, kteří současně byli vrchními veliteli vojsk.
Za příklad může sloužit hrob význačného germánského jedince (krále?) z Mušova. Obsahoval meč, celou řadu hrotů kopí, větší množství šípů do luku a tři štíty. S bojovnickými hroby se u nás setkáváme již od horizontu plaňan- ských pohárů. Nebyly ještě tak rozšířeny, jako v následujících dobách, zejména v horizontu Marobudovy říše a markomanských válek v Čechách. Neobvyklý je jejich poměrně zanedbatelný výskyt na Moravě. Zajímavé je zjištění o téměř mizivém výskytu zbraní v hrobech
5.století, který je v naprostém protikladu s početnými bojovnickými hroby ze sklonku 5. a průběhu
6.století. Snad si to lze vysvětlit tím, že bojovníci tzv. vinařické skupiny nebo obyvatelé žijící na Moravě umírali v bojových výpravách daleko od domova nebo jejich zbraně byly natolik ceněny, že se nestávaly součástmi milodarů. Na závěr lze připojit poznámku o hrobech římských legionářů. Ačkoli u nás zatím nebyly zjištěny, mohou být nalezeny v okolí polních táborů. Je nepravděpodobné, že by silné vojsko působící v závěrečných fázích markomanských válek na Moravě nemělo žádné mrtvé vojáky. Někteří při větších válečných střetech sice nemohli být pochováni, ale mnohým se této poslední pocty zcela nepochybně dostalo, o čemž svědčí objevy archeologů na jihu Slovenska, již v barbariku, právě nedaleko polních táborů (Radvaň nad Duna- jom-Žitva).

HROBY DĚTÍ - velmi častým jevem na našich žárových pohřebištích z doby římské, ale také na kostrových z doby stěhování národů jsou dětské hroby. Bývají osamocené (např. Černěves, Chotouň, Libo- čany, Praha-Michle, Vrchnice), nebo v menším či větším počtu na pohřebištích (např. Jiřice, Kolín, Lužec nad Vltavou, Stehelčeves, Třebusi- ce, Velké Hostěrádky). Z Brna-Čer- ných Polí pochází i dětská deformovaná lebka, kterou lze klást do druhé poloviny 5. století. Známe také dětské dvojhroby, např. na pohřebišti z doby stěhování národů v Holubicích, kde ležely dvě děti vedle sebe, nebo v Šaraticích.
Zde se podařilo odkrýt pohřeb dítěte v rakvi a pod ním spočívající kostřičku nemluvněte. Milodary se v dětských hrobech někdy vyskytují ve větším počtu, jindy zcela chybějí. Příčiny předčasných úmrtí dětí, pohřbených na výše uvedených lokalitách, lze spatřovat v několika rovinách. Předně se jedná o nedostatečnou péči o zdraví, nemoci nebo epidemie. I< dalších důvodům patřily i války, v neposlední řadě i různé druhy kultu. Nerituální či rituální pohřby dětí byly zaznamenány i na sídlištích (viz pohřební ritus).

HROZNOVÁ LHOTA (okr. Hodonín, Jihomoravský kraj) - při kopání sklepa na zahradě domu čp. 30 byl v roce 1868 objeven poklad asi šedesáti římských mincí, z nichž je známa jen část. I< nejstarším ražbám náleží bronzový antoninian císaře Galliena (253-268) a mezi nejmladší mince je možno zařadit malý bronz císaře Theodosia II. (408-450). Poklad mohl být zakopán v neklidné době první poloviny
5.     století.

HRUBČICE (okr. Prostějov, Olomoucký kraj) - v roce 1899 odkryli I. L. Červinka a A. Gottwald v poloze Košíky (východně od bývalé Mádrovy cihelny) osm žárových hrobů z pozdní doby římské. Všechny žárové hroby, z toho sedm popelnicových a jeden jámový, se nacházely v hloubce 25-50 cm. V ruce tvarované a na kruhu točené hliněné urny obsahovaly jednu stříbrnou a jednu bronzovou samostřílovou sponu s lichoběžníkovitou nožkou, zlomek stříbrné neurčitelné spony, bronzovou jednodílnou sponu, bronzovou jehlici, dva zlomky železných spon, hroty kopí a šipek, železnou ostruhu, skleněné korálky, bronzový kroužek nebo prsten, zlomky železných nůžek s prasklým, železnou destičkou vyspravovaným obloukem, železné nože, hliněné přesleny, slitek skla a železné zlomky.
Hroby lze datovat do období kolem roku 300 a do 4. století. Při snižování terénu jižně od Mádrovy cihelny byly v roce 1912 odkryty další žárové hroby, z nichž se zachovaly dvě hliněné popelnice. A konečně při budování polních cest v poloze Díly se podařilo objevit jiné dva žárové hroby, z nichž byly zachráněny zlomky keramických popelnic, kostěný hřeben, dva hroty kopí, železné nůžky, nůž a ocílka. Také tyto předměty můžeme -klást do mladší nebo pozdní doby římské. 

HRUŠKY 1 (okr. Břeclav, Jihomoravský kraj) - na okraji germánského sídliště v poloze Hrubé díly prozkoumal St. Stuchlík v roce 1991 žárové hroby z doby římské. Podle zpracování nálezů je zřejmé, že se jednalo o zbytky tří hrobů (36a,36b a 36c). Hrob 36a obsahoval hliněnou popelnici a římskou destič- kovitou emailovanou sponu, z hrobu 36b zbyl jen spodek keramické popelnice, k hrobu 36c náleží pozůstatek dna hliněné popelnice, na němž se našly stopy koroze po železných předmětech včetně spony pravděpodobně s válcovitou hlavicí a s vysokým zachycovačem. Další nálezy, tj. dva železné klíče a zlomek železného nože, se nepodařilo přiřadit ke konkrétnímu hrobovému celku. Všechny tři hroby lze datovat do 2. století.

HRUŠKY 2 - při záchranném výzkumu prováděném v letech 1991-92 (S. Stuchlík, J. Stuchlíková a E. Droberjar) v poloze Hrubé díly na katastru Hrušek (dříve uváděno také jako Moravská Nová Ves) byl odkryt pravděpodobně severní okraj osady z doby římské. Byly prozkoumány čtyři chaty a tři jámy. Tři ze zahloubených chat (415-500 x 300-430 cm) měly vchodové výklenky orientované k jihu. Chaty obsahovaly zlomky germánské a římské keramiky, bronzovou jehlu, stříbrný drátek, kostěné jehlice a šídla, železný klíč, železné hřeby, železný nůž, zlomky kostěných předmětů, hliněný přeslen, závaží, kamenný brousek, pazourkový úštěp, mazanici a zvířecí kosti. Všechny chaty lze datovat do druhé poloviny 2. století, resp. do horizontu markomanských válek. 

HRUŠKY (okr. Vyškov, Jihomoravský kraj) - v místech bývalého hliníku východně od obce se nacházelo sídliště z doby římské. Ačkoliv je lokalita známa především díky povrchovým sběrům, podařilo se již ve 20. letech 20. století odkrýt několik jam. Vedle běžné sídlištní germánské a římské keramiky poskytla jedna jáma i římský denár Iulie Pauly, první manželky císaře Elagabala (218-222).

HRUŠOVANY NAD JEVIŠOVKOU 1 (okr. Znojmo, Jihomoravský kraj) - letecký průzkum a následný zjišťovací výzkum O. Šeda v roce 1992 zjistil pouze zaoblené SV nároží tábora. Lokalita se nachází na levém břehu Dyje, 15 km JZ od Mušova-Burgstallu a 800 m od státní hranice s Rakouskem. Řezem byl ověřen typický hrotitý příkop (šířka 200 cm a hloubka 90 cm). K rozloze předpokládaného tábora se nemůžeme vyjádřit. U tohoto příkopu není zcela jisté, zda vskutku náležel k římskému vojenskému táboru.

HRUŠOVANY NAD JEVIŠOVKOU 2 - v bývalé poloze Goldbrei- te byl v hloubce jednoho metru odkryt v roce 1887 kostrový hrob z doby stěhování národů. Kostra ležela v poloze na zádech. Na pravé ruce měla navlečen zlatý masivní náramek a na obou nohách spočívaly bronzové spirálovité nánožní- ky. Tento hrob je možno datovat do druhé poloviny 5. století.

HRY - o existenci her se nám v hmotných pramenech doby římské zachovala svědectví v podobě hracích kamenů a hracích kostek. Zda se jako součást her nebo jako dětské hračky mohly používat např.
také hliněné kuličky známé ze sídlištních výzkumů, nedovedeme s určitostí říci. Hry v kostky hráli Germáni podle Tacita s velkým zanícením. Někdy dospěli až tak daleko, že hráli o svoji svobodu nebo i o život. V antických pramenech jsou zprávy o hře ludus latrunculo- rum, při níž byly používány dvě skupiny různě barevných kamenů a podložka (šachovnice). Tato hra, která se nápadně podobala naší dámě nebo halmě, se mohla hrát bez vrhacích kostek. Ludus duodecim scriptorum či hra o dvanácti čarách se hrála rovněž na dřevěné desce s kameny různých materiálů. K ní však již bylo vrhacích kostek třeba. 
 

HŘEBENY - k rozšířeným kosmetickým náčiním pro úpravu vlasů a vousů a možná i jako ozdoby do vlasů patřily kostěné, resp. parohové hřebeny. Jelikož prošly dlouhým vývojem a citlivě reagovaly na změny vkusu, zachovaly se nejrozličnější tvary, z nichž některé je možno použít i pro datování. Základní a nejčastěji používanou prací pro třídění hřebenů je dílo S. Thomasové. Dělí je do několika hlavních skupin (typů): A (jednodílné jednostranné), B (vícedílné jednostranné), C (prolamované jednostranné),
D (s vyřezávanou refiéfní výzdo-
Hřebeny. Ukázky různých typů z doby > římské (1-9, 15) a doby stěhování národů.
msbou), I (trojvrstvé s obloukovitým držadlem), II (trojvrstvé s trojúhelníkovitým držadlem), III (trojvrstvé s odsazeným obloukovitým/terčovi- tým držadlem) a nakonec se věnovala i speciální skupině železných hřebenů. Mezi nejstarší typy z 1.-2. století patří jednovrstvé jednodílné nebo vícedílné hřebeny spojované železnými nebo bronzovými tyčinkami. Z této doby pochází také elegantní prolamované (vyřezávané) jednodílné kusy (např. Komořany, Lužec nad Vltavou, Noutonice, Slatina, Třebusice). Jako motiv byly uplatňovány různé oblouky, trojúhelníky, stupňovité vzory nebo se aplikovalo složitější prolamování (tenké vzájemně propojené tyčinky s kroužkem). Reliéfně vyřezávané hřebeny jsou u nás vzácné (např. Mikulov, Blažovice). V mladší době římské se rozšířily trojvrstvé hřebeny, u nichž byla mezi dvě různě tvarované rukojeti (obloukové, trojúhelníkovité) připevněna pomocí nýtů ozubená část, většinou složená z několika kusů. Tyto hřebeny obsahují často rytou výzdobu v podobě kroužků se středovou tečkou. Na jednom z nich se vyskytla i postava zvířete, patrně jelena (Most). K velmi vzácným hřebenům v našem prostředí náleží železný hřeben z pohřebiště v Opočně, který může svědčit o vztazích k jižní Skandinávii v pozdní době římské. Tyto hřebeny se většinou nacházejí v bohatých ženských hrobech a jsou dávány do souvislosti s výrobou textilií, zejména vlněných. Složitá doba změn a etnických pohybů od sklonku 4. do 5. století se projevila i v nové módě hřebenů. Často se objevují tvary s jazykovitým držadlem (Drs- lavice, Havřice, Rymice, Vinaříce, Zlechov, Znojmo-Hradiště). 5. století přineslo další typ těchto předmětů, na rozdíl od dosavadních jednostranných jde o oboustranné. V pozdním stupni doby stěhování národů převládají dlouhé trojvrstvé jednostranné hřebeny s obloukovi- tou nebo mírně trojúhelníkovitou rukojetí. Jelikož byly velmi křehké, chránila jejich ozubení někdy pouzdra. Skvostným příkladem použití kostěného bohatě vyřezávaného pouzdra jsou oboustranné krásně zdobené hřebeny z Prahy- -Bubenče/Podbaby. Zajímavou skupinou jsou trojvrstvé hřebeny s úchytkou, o nichž jsme informováni jen z několika moravských nálezů (Podolí, Holubice), náležících již nepochybně langobardskému etniku.


HŘEDLE (okr. Rakovník, Středočeský kraj) - na pozemku Ant. Ledvinky byly počátkem 20. století zjištěny následující nálezy: hliněná nádoba, bronzová spona pozdně latén- ského typu s prolamovaným zachycovačem a zlomek bronzového kroužku. Není jisté, zda tyto předměty tvořily hrobový celek, nebo pocházejí ze sídlištního prostředí. Podle spony můžeme předměty datovat do období kolem zlomu letopočtu, resp. do horizontu Marobu- dovy říše.

HŘIVICE (okr. Louny, Ústecký kraj) - z katastru obce pochází kostrový hrob z pozdní doby římské, který byl objeven v roce 1991. V silně porušeném objektu se nacházely jen kosti horních končetin a dvě keramické nádoby.

HUDBA - bez zpěvu a písní (čarovných, válečných, hrdinských, pohřebních a veselých) se neobešla žádná společnost. Jinak tomu nebylo ani v době římské a stěhování národů, o čemž svědčí i fakt, že hlavní germánský bůh Wodan - Ódin byl současně bohem zpěvu. Z nástrojů se používaly lury (tj. až dva a půl metru dlouhý spirálovitý roh), bubny, píšťaly ad. V našich nálezech disponujeme jen těmi nejjednoduššími nástroji, jakými byly parohové a kostěné píšťalky. Známe je z několika sídlišť doby římské (např. Drn- holec, Libenice, Močovice, Vyškov). I< hudebním nástrojům pravděpodobně patřily i zvonky.

HULÍN (okr. Kroměříž, Zlínský kraj) - během záchranného výzkumu v hulínské cihelně (pare. č. 407/1) prozkoumal V. Spurný v roce 1957 dvě sídlištní jámy z doby stěhování národů. Vedle keramických střepů z nádob v ruce tvarovaných i na kruhu točených poskytly jámy zlomky skleněných pohárů, fragmenty bronzového plechu, část kostěného oboustranného hřebene, sídla a několik železných předmětů a jejich zlomků. Podle nálezů železářské strusky lze soudit na existenci hutnické dílny. Je jisté, že výzkum odkryl jen část patrně rozsáhlejšího sídliště z 5. století. Další sídlištní objekty (včetně zahloubené chaty) a nálezy pocházejí z intenzivní výzkumné činnosti D. Kolbinge- ra. Některé z nich, jako např. zjištěnou chatu, lze klást až do první poloviny 6. století.

HUNOVÉ - pod tímto jménem chápeme svaz nomádských kmenů mongolsko-tureckého původu. Již na přelomu 3. a 2. století př. Kr. vybudovali na území dnešního Mongolská mocnou říši. V čínských pramenech této doby vystupují pod názvem Hung-no (Hsiungnu). Kolem roku 214 př. Kr. začali Číňané na obranu proti nim budovat známou Čínskou zeď. Kolem roku 73 př. Kr. se Hunové stěhují k Aralskému jezeru, v polovině 4. století po Kr. jsou již v oblastech jižního Ruska a pod vedením Attily (označovaného jako „bič boží"), nejznámějšího a nejslavnějšího hunského krále, ničí v roce 375 říši Ostrogótů a postupně se objevují až v Karpatské kotlině. Prošli téměř celou kontinentální Evropou a jejich mohutné expanzi byl učiněn konec až na území dnešní Francie v bitvě na Kata- launských polích roku 451. Hunové zde byli poraženi spojenými vojsky západořímskými, pod vrchním velením vojevůdce Aětia (magister utri- usque militiae). Po Attilově smrti v roce 453 se začali postupně stahovat na východ. K definitivnímu zániku hunské říše došlo až po bitvě na řece Nedao roku 454, po níž Hunové odešli až do Podněstří. Hunská říše v Evropě představovala etnicky velmi pestrý a složitý konglomerát sarmatských, východogermánských a dalších elementů, neboť tento lid štěpně nomádského původu si postupně při svém dlouhém tažení podroboval nejrozličnější kmeny, skupiny a významné jedince včetně římských obyvatel. Hunové nejenže zapříčinili rozklad římské říše a složité etnické pohyby národů, ale současně vybudovali systém diferencované společenské struktury s dominantní rolí barbarské nobility a systém vazalských vztahů, které se staly základem při vzniku raně středověkého socio-společenského prostředí. Vlastní hunská hmotná kultura se vyznačuje některými specifickými znaky. Pro hunské ženy byly charakteristické zvláště zlaté čelenky, různé druhy závěsků, náušnic a ozdob, vykládaných drahými kameny. Muži-válečníci se vyznačovali výzbrojí a výstrojí bohatě zdobenou zlatém a drahými kameny, honosně zdobenými opasky s vedlejšími řemínky, zlatými plechovými kováními dřevěných sedel a reflexními luky. Romanizovaný gótský historik Iordanes je ve svých Dějinách Gótů (127-128) popisuje způsobem, který nahání husí kůži i dnes. „Ale i těm, které náhodou nemohli v boji přemoci, naháněli velký strach svým hrozným vzezřením a obraceli je vyděšené na útěk, protože byli hrozivě černí a místo obličeje měli, lze-li to tak říci, jakousi neforemnou placku a místo očí spíše body. V jejich divokém obličeji se zračila sebedůvěra. Vždyť jsou krutí i vůči svým dětem hned v den jejich narození, neboť chlapcům rozřezávají tváře železným nožem a nutí je snášet bolest z rány dřív, než je nakrmí mlékem. Proto stárnou bezvousí a ani v mládí nejsou krásní, protože zjizvená tvář rozdrásaná železem brání náležitému vzrůstu vousů. Jsou sice malé postavy, ale pohybují se čile a hbitě, jezdí velmi obratně na koních, mají široká ramena, pevnou šíji, hodící se pro lukostřelbu, a jsou pyšně vzpřímeni. 1 když však mají lidskou podobu, jsou krutí jako šelmy." Je velmi pravděpodobné, že také naše země se dostaly pod kontrolu hunského kmenového svazu. Není však jasné, jak se tato nadvláda projevovala u domorodého germánského obyvatelstva a nelze ji vystopovat v písemných ani v archeologických pramenech. Kromě několika evidentních hunských nálezů, jakými jsou kovová zrcátka a zejména zlomek kotle z Rázové na Moravě, chybějí přesvědčivé doklady vlastní hunské přítomnosti ve sledované oblasti. Je docela možné, že hunské prvky vystupovaly ve formě různých prorůstajících zvyků a obyčejů do germánského substrátu, čímž se vytvářela heterogenní kultura. Jen některé průkazné nálezy hunského ovlivnění, ale také již smíšeného germánsko-hunského původu pak dávají tušit, že jde o cizí svět (např. reflexní luk, bičík a sedlo v hrobě velmože z Blučiny nebo kožené, částečně Zachovalé řemení uzdy se stříbrnými ozdobnými kováními



Sign up now


I agree with your T&C


↑ Skip to Top ↑